Často cestuji po severu i jihu země.
Ve vlaku vždycky rád sedím u okna a dívám se na krajinu za ním. Na těch rozlehlých polích vlasti se čas od času mihnou postavy farmářů v slaměných kloboucích, jak se těžce obdělávají.
Vím, že tyhle nablýskané slaměné klobouky jsou nejkrásnější scenérií celého výletu.
Kdykoli vidím slaměný klobouk na hlavě těch farmářských bratrů, cítím jakýsi nevysvětlitelný pohyb. Když jsem byl mladý, nosil jsem slaměný klobouk mnohokrát, když jsem se pásl na krásných polích svého rodného města.
V srpnu 2001 jsem se navštívil Pamětní síň povstání z 1. srpna v Nan-čchangu. Ve východním rohu druhého patra výstavní haly je několik mučedníků, kteří kdysi nosili černé slaměné klobouky. Tyto slaměné klobouky mi v tichosti vypovídají o loajalitě jejich pána revoluci.
Když jsem spatřil tyto známé slaměné klobouky, zažil jsem silný šok. Protože jsem nikdy předtím neuvažoval o vztahu mezi slaměnými klobouky a čínskou revolucí.
Tyto slaměné klobouky mi připomínají historii čínské revoluce.
Kolik vojáků Rudé armády v slaměných kloboucích bojovalo na dlouhé březnové cestě přes řeku Xiangjiang, překročilo řeku Jinsha, zmocnilo se mostu Luding, překročilo sněhovou horu, kolik slaměných klobouků od obětí k hlavě obětí a vydalo se na novou cestu revoluce.
Právě tento obyčejný a neobvyklý slaměný klobouk, který doplnil sílu a hloubku dějin čínské revoluce, se stal krásnou kulisou a také se stal blikající duhou na Dlouhém pochodu!
V dnešní době jsou lidé, kteří nejvíce nosí slaměné klobouky, samozřejmě farmáři, ti, kteří se zády k nebi obracejí k spraši. Tvrdě pracují na rozlehlé půdě, zasévají naději a sklízejí hmotný základ, který podpírá stavbu vlasti. A slaměný klobouk jim může poslat nádech chladu.
A zmínit se o slaměném klobouku znamená zmínit se o mém otci.
Můj otec byl v 50. letech minulého století normálním studentem. Po vyučování vystoupil na metr vysoký pódium a křídou napsal své mládí.
V těchto zvláštních letech však mému otci bylo odepřeno právo vystoupit na pódium. Nasadil si tedy starý slaměný klobouk a vydal se tvrdě pracovat na pole svého rodného města.
V té době se moje matka obávala, že to můj otec nezvládne. Jeho otec se vždycky usmíval a potřásl si slaměným kloboukem v ruce: „Moji předkové nosili slaměný klobouk až do budoucna, teď ho nosím i já, v životě to není těžké. Navíc jsem si jistý, že všechno bude v pořádku.“
A skutečně, netrvalo dlouho a můj otec znovu vystoupil na posvátné pódium. Od té doby se v otcově třídě neustále mluvilo o slaměných kloboucích.
Teď, po odchodu do důchodu, nosí můj otec slaměný klobouk pokaždé, když jde ven. Po návratu domů si z něj vždycky oklepe prach, než si ho pověsí na zeď.
Čas zveřejnění: 15. září 2022
